V České republice se větrné mlýny modernizují, aby lidem přiblížily kulturu a umění
Architekt Lukáš Smetana vdechuje s pomocí místních a evropských fondů druhý život velkolepým mlýnům v Pardubicích, 100 km od Prahy. Cílem je vytvořit z tohoto místa kulturní centrum regionu.
V Pardubicích mlýnské kameny pracovaly déle než sto let. V roce 2013 Automatické mlýny navrhnuté slavným českým architektem Josefem Gočárem definitivně ukončily provoz. Stejně jako mnoho dalších průmyslových areálů po celé Evropě tak mlýny ztratily svůj původní účel a začaly chátrat. O dva roky později je původní majitelé nabídli k prodeji za překvapivě nízkou cenu, což vyvolalo velký zájem developerů. V den předprodejní prohlídky pro potenciální kupce parkovala před mlýny řada drahých aut, jen jeden zájemce dorazil na schůzku vlakem. Paradoxně právě ten měl nakonec mlýny získat pro svou rodinu a postupně jim vdechnout nový život.
Lukáši Smetanovi bylo 38, když se rozhodl investovat peníze nashromážděné za léta podnikání do nemovitosti. Původní myšlenka pořídit dva investiční byty na pražských Vinohradech vzala za své ve chvíli, kdy zjistil, že v Pardubicích jsou k mání historické mlýny za přibližně stejnou cenu. Smetana vystudoval architekturu a obklopuje se řadou odborníků z oboru, rychle tedy odhalil potenciál komplexu. „Kontaktoval jsem kulturní organizace, které tam čas od času pořádaly akce. Architekt Gočár postavil barák, který si lidé oblíbili hned od začátku – když ještě sloužil svému původnímu účelu i po skončení průmyslového fungování mlýnů. Stal se novou dominantou města,“ říká Smetana.
Vlastnictví areálu tohoto typu s sebou nese ale i značné provozní náklady. Smetana proto už tak nízkou nabídku ještě snížil. K jeho vlastnímu překvapení se jím nabídnutá částka i tak ukázala jako nejvyšší, a tak záhy na to převzal svazek 212 klíčů od areálu mlýnů. „S manželkou jsme je koupili, protože jsme věřili v potenciál brownfieldu v blízkosti centra města. Na začátku jsme ale neměli jasnou vizi, nevěděli jsme, jak s areálem naložíme,“ přiznává Smetana.
Otázku osudu mlýnů bylo nutné zodpovědět co nejdříve, protože měsíční náklady na údržbu výrazně zatěžovaly Smetanův rozpočet. Začal proto hledat inspiraci v zahraničí, především v Německu. Najít příklady úspěšné transformace brownfieldů u našich západních sousedů nebylo těžké, nová slibná éra automatických mlýnů inspirována podobnými projekty tak mohla začít.
Nová tvář industriálních areálů
Ve druhé polovině 20. století skončila v Evropě výroba v mnoha průmyslových oblastech. Se vznikem propojeného globálního trhu se zcela změnila dynamika výrobních řetězců a začaly se proměňovat i potřeby evropské společnosti. Průmyslová výroba se začala soustřeďovat v nových centrech nebo byla úplně outsourcována mimo starý kontinent. Evropa se záhy přehoupla do éry postindustriální společnosti, ve které naopak prudce vzrostla poptávka po službách, technologiích a kreativních podnicích.
Společenský přerod po sobě zanechal tisíce průmyslových objektů s nejistým osudem. Dříve rušná výrobní centra se změnila v města duchů beze smyslu, která najednou jen zabírala cennou stavební půdu. Volná stavební plocha je ve městech nedostatkovým zbožím a nelze ji dlouhodobě „plýtvat“ na nevyužívané objekty. Proto se jako nejefektivnější řešení jeví adaptace unikátních průmyslových areálů na nové účely.
Kreativci a podnikatelé v západním světě využívají potenciál průmyslových budov už od šedesátých let, ale skutečný boom přeměn brownfieldů nastal až v posledních dvou nebo třech desetiletích. Nyní se tento koncept stává dostupným i pro podnikavce mimo velké západní metropole a otevírá dveře tomu, po čem současná společnost v regionech touží: prostoru pro nové nápady a budování komunit.
V devadesátých letech do veřejné debaty pronikl nový termín ‚kreativní klastry‘. Myšlenka soustředit více kreativních podniků a iniciativ pod jednou střechou se osvědčila například v Berlíně, který proslul množstvím kulturních center sídlících ve starých průmyslových prostorách. Přilnula k nim nejen místní umělecká sféra, ale i většinová společnost, která místa využívá k trávení volného času. Jejich jedinečná atmosféra slouží i jako turistické lákadlo – mnozí cestují do Berlína, aby ji mohli zažít. Znovuzrozené průmyslové areály tak přispívají k ekonomické prosperitě města a napomáhají rozvoji tvůrčích projektů.
„Tyto iniciativy umožňují účinnou revitalizaci chátrajících městských oblastí. Ne, že by venkov byl zcela opomíjen, ale zanedbané městské části jsou ‚více na očích‘ většímu množství lidí. Díky transformaci se znovu rozbíhá ekonomická aktivita, vznikají nová pracovní místa, investoři vytuší příležitost a celkově se zlepšuje kvalita života místních obyvatel,“ říká akademik Petr Kunc, který se tématem přeměn industriálních zón zabývá.
Přetahování o každou cihlu
Přestože transformace brownfieldů zní jako slibné řešení, investoři se při realizaci plánů často setkávají s mnohými komplikacemi. Vzhledem k tomu, že náklady na projekty tohoto typu jsou vysoké, revitalizace obvykle vyžaduje spolupráci soukromého a veřejného sektoru. Investoři často spoléhají na dotace, aby se jejich vize mohly zrealizovat. Jenže byrokratické procesy trvají dlouho a jejich výsledek je často nejistý. Pardubické Automatické mlýny v tomto směru uspěly. Získaly od EU dotaci ve výši 17 milionů eur, která pokryla skoro polovinu celkových nákladů na transformaci. Město a kraj investovaly podobně velkou částku a odkoupily dvě ze tří hlavních budov. Zbývající náklady pokryl stát a Smetanova soukromá nadace.
I přes drobné potíže v průběhu realizace projektu je iniciátor Lukáš Smetana s celkovou spoluprací spokojen. „Myslím, že zejména v kulturní a vzdělávací oblasti mají dotace velký smysl. Věděl jsem, že bych to nějak zvládl i bez dotací z EU, ale museli bychom z plánu vyřadit řadu skvělých prvků – třeba ekologické geotermální vytápění budovy. Areál by skončil jako více komerční a méně otevřený veřejnosti,“ říká.
Mnohé brownfieldy získaly status kulturní památky. Ten by je měl chránit, ale když jde o přeměnu prostor k novým účelům, paradoxně často stojí v cestě revitalizaci a odrazuje investory. Automatické mlýny se staly národní kulturní památkou v roce 2014 – pouhý rok předtím, než je koupil Smetana. Kvůli tomuto statusu, se takřka každá cihla stala předmětem tahanic s památkovým úřadem, jak říká. Jen díky podpoře renomovaných architektů se Smetanovi povedlo památkáře přesvědčit, aby jeho plány schválili.
Vzbudit zájem lidí
Smetana plánoval vybudovat komplex, který by byl dlouhodobě ziskový nebo alespoň nekončil v červených číslech. „Jsem jednoduchý člověk. Přemýšlel jsem o tom, jak je možné, že fotbal nebo hokej dokáže přitáhnout davy, ale kulturním projektům se takový zájem většinou nedaří vzbudit. Pak mi došlo, že lidé chtějí být hlavně vidět na populárních akcích a místech,“ říká.
Smetana se tak vydal cestou spolupráce s vlivnými osobami, nabízí organizaci teambuildingů a volnočasových aktivit pro podnikatele a jejich zaměstnance. „Tímto způsobem se nám daří přiblížit kulturu a umění lidem, kteří by se o ně sami od sebe nezajímali. Vytváříme image místa, kde lidé chtějí být vidět. Mlýny teď během roku navštíví kolem 150 tisíc lidí – to není málo,“ tvrdí Smetana. Přiznává ale, že cesta k ziskovému podnikání je ještě dlouhá. Na nulu by se Mlýny podle jeho odhadů měly dostat do tří let.
Na projektu si nejvíce cení komunitního ducha. „Jsme teď v podstatě na mé zahradě,“ říká, zatímco popíjí kávu na náměstí mezi budovami mlýnů. „Jsem rodinný typ a Pardubice mi připadají jako velká vesnice, v tom nejlepším slova smyslu. Cítím tu silný pocit sounáležitosti, místní lidé ví, jak vést městský život příjemně. Veřejné prostory využívají na maximum, takže si rychle oblíbili i naše Mlýny.“
Návštěvníci jeho pocity potvrzují. Většina lidí, kteří do mlýnů přicházejí, jsou místní z Pardubic, jen asi deset procent tvoří turisté. V pátek brzy odpoledne si mnozí dávají kávu a zmrzlinu z místní kavárny a food trucku zaparkovaného na náměstí. Zejména rodiče si zde užívají možnost odpočívat, zatímco si jejich děti hrají. „Chodíme sem na kávu pravidelně od loňského podzimu, kdy se mlýny otevřely pro veřejnost. Dokonce jsme tu byli na několika kulturních akcích, koncertech a předvánočním trhu. Bylo to skvělé,“ říká mladý pár sedící na sluníčku na náměstí, zatímco vedle nich spí v kočárku jejich syn.
Krajská galerie, galerie současného umění s rezidenčními ateliéry, supermoderní vzdělávací centrum pro technické obory, vyhlídková terasa, kavárna, lekce jógy pod širým nebem a kulturní akce… To jsou jen příklady z nabídky, kterou lidé v Automatických mlýnech mohou využít. Ve druhé fázi rekonstrukce přibude možností ještě víc – vzniknout by tu měly malé obchody, pekárna a tři bytové jednotky. Jedna z nich zůstane v rukou rodiny Smetanových. „Bydlíme kousek odsud a chceme se sem přestěhovat natrvalo. Mlýny už teď považujeme za svůj domov,“ říká iniciátor projektu.
